Vyšly jsme si na procházku s Eliškou a natrhala jsem si pro sebe pampelišky. To jsem udělala naposledy jako dítě =) Tento měsíc jsem oslavila svoje narozeniny, i když je mám až v červnu. Ale sešla se celá rodina a bylo to moc fajn! Hodně jsem vařila, pekla, zkoušela nové věci, taky jsem dost četla a snažila se realizovat jinak než neustálým cvičením do němoty :-) Po x týdnech přijel domů přítel, v podstatě opět jen na otočku, zdržel se jen pár dní a já si opět zvykala na nový režim. I když jsem moc rádi, že přijede a vždycky se na něj těšíme jak malí, já osobně mám problém vždycky "přepnout" a zvyknout si na přítomnost dalšího člověka doma. Je to strašný, ale je to tak. A úplně stejně to vnímá i Eliška, která vždycky potřebuje den dva na to, aby přijala svýho tátu, který ji na svoji stranu dostane vždycky nějakými srandičkami. Vidím vždycky, jak je smutný, že malá zase zapomněla a učí se mít tátu. Odstrašující, což? Není to naše rozhodnutí, ale asi nám nezbývá nic jiného, než to respektovat a věřit a doufat, že třeba brzy začneme fungovat jako normální rodina, co se vidí každý den a usíná pohromadě. Moc bych si to přála :-)

Kristina