Jsou chvíle, kdy život prostě dokonalý není. Někdy prostě přichází okamžiky, kdy vás stíhá jedna rána za druhou. Jde o věci, které mi nedělají dobře a na které se dívám jako na škody v životě, které jsem nenapáchala, ale které se mne týkají každým coulem. Někdy si prostě nevyberete a odněkud z vesmíru vám něco dává takové lekce, že to jen ztěží stíháte. 

Dnes, víc než kdy dřív, se učím své problémy a zátěže v životě minimalizovat, třídit a světe div se, jde to. Problémy tím nezmizí, ale jak jsem četla na stránce First Class, být na dně je pocit, ne fakt. Každý z nás se dříve nebo později podívá zpětně na problémy, kterými procházel a vlastně mu s odstupem času už tak závažné nepřijdou. Vždyť už to mají i děti v pohádkách:"Je zvláštní jak z té dálky, se všechno menší zdá." 

Dnes jsem šla vyvenčit Mikiho a zatímco on pobíhal kolem, tak jsem jen stála na místě se zvednutou hlavou a dýchala tu vůni přírody. Stála jsem uprostřed mokré trávy a doslova jsem cítila, jak s každým nádechem do mne proudí obrovský kus energie a smýval ze mne všechny balvany. A po jednom takovém nádechu jsem zavřela oči a řekla nahlas: "To je mazec." To si nikde nekoupíš. A usmívala se :-)

Miluju život. Fakt ho miluju. I přes všechno, co mne teď štve. Sedím tu, křoupu koblihu a upíjím svůj čaj. Nejsme dokonalí. Nikdo z nás. Tudíž ani život nemůže být. Užívám si, co mohu. Ze všeho dostat maximum dobrého. Vytřídit, z čeho se mi křiví úsměv a z čeho mi duše puká blahem. Nemyslet. Jen děti objímat, drbat psa za uchem a dýchat...

K.